inzerce · kontakty · galerie · archiv · odkazy
19.7.2019 rozcestník novinky přeměna náš svět o nás komunita web
další   

Povídka: Život za Velkou zdí


Žila za zdí. Ta zeď byla tak velká, že se jí zdálo, že sahá až o obloze. Bydlela v rozlehlém domě se svými rodiči, sestrou a bratrem. Dům měl několik pater a mnoho rozlehlých místností. Bylo jí asi deset let.

Věděla, že má bratra, to ano. Ale v životě ho neviděla. Žil v pokoji hned vedle jejího. Zkoušela se tam dívat klíčovou dírkou, avšak viděla jen šero a kousek dřevěné postele. Často taky poslouchala, co se za dveřmi děje. Nejčastěji slyšela, jak pero škrábe o papír. V ostatních případech slýchávala tlumené oddechování. Tehdy věděla, že její bratr spí. A ačkoli nebyly dveře do jeho pokoje zamčené, nikdy neměla odvahu tam vkročit.

Její matka měla pořád co na práci, tak se jí nemohla vůbec věnovat. Stále buď umývala okna, kterých bylo v domě neuvěřitelné množství, nebo myla nádobí, prala, žehlila. Ona se s ní chtěla dát do hovoru, toužila si s ní prohodit jen několik slovíček, ale vždy, když na ni narazila, věděla, že se jí matka nemá čas věnovat a tudíž by ji ani neposlouchala. Její otec byl hodně hodně starý. Nemohl si s ní házet s míčem, když měla chuť. Nemohl si s ní zaběhat ani zaplavat v obrovském bazénu. A mimoto, nikdy neměl náladu se s ní bavit, protože její matka ho často okřikovala a dávala mu najevo svou nechuť se s ním normálně pobavit nebo si jen tak sednout venku na lavičku a potichu, potichoučku, poslouchat zpěv slavíků (jak o tom často snívávala). Jinak vídala otce, kterak zahradničil, tímto způsobem zapomínal na své problémy.

Její sestra byla marnivá a sobecká. Když ji načapala v jiném pokojíčku než byl ten její, dostala hysterický záchvat.

"Co tady děláš? Nevidíš, že mi špiníš moji postel a saháš mi na moji televizi? Vypadni odsud," řvala sestra.

"Vždyť není celý dům jenom tvůj," odpověděla klidně.

"Ale je, ty máš svůj pokojík tam nahoře, tak co lezeš do mého?"

Byla silnější, ale vždy jí ustoupila a šla si číst do svého pokojíčku úplně nahoře, v podkroví. Mohla bydlet v jakékoliv místnosti v domě a vlastnit téměř cokoli, ale ona byla až příliš skromná. Nosila obnošené šaty, četla staré knížky s otrhanými listy, které našla válet se po domě, hrála si akorát s dřevěným koníkem, kterého před časem našla na zahradě. Právě u Velké zdi. Byl to její největší přítel.

Jednou se jen tak toulala po domě. Slavila právě své dvanácté narozeniny. Narazila na svou matku a čekala, že dostane aspoň dort. Aspoň jedinkrát ze všech těch prožitých let, když dostala dort jenom jednou - o desátých narozeninách.

"Nevidíš, že mě jenom zdržuješ?" dostalo se jí odpovědi.

V jejím srdci se pomalu rozrůstal smutek, který se bezprostředně projevil několika slzičkami. U Velké zdi našla čistý bílý kapesníček. Setřela si slzičky a vystoupala po schodech nahoru. Zastavila se u dveří bratrova pokoje a zaposlouchala se do zvuků jeho pera.

Ten na mě jistě nemá čas, ani si nevzpomene, řekla si a ukápla jí další slzička. Smutek v srdci se dále rozrůstal. A kolem něj jen obrovská prázdnota. Prázdnota veliká jako sám vesmír. A kdo ví, jak je vesmír rozlehlý?

Šla za otcem na zahrádku. Sázel právě brambory.

"Běž si hrát někam jinam," osočil se na ni, když šlápla na záhon. A sestra se z houpačky jen uštěpačně smála a opakovala ta slova donekonečna: běž si hrát někam jinam! BĚŽ SI HRÁT NĚKAM JINAM! BĚŽ SI HRÁT NĚKAM JINAM! NĚKAM JINAM!!!

Rozběhla se a slzy už jí tekly proudem. Smutek nabýval téměř nekonečných rozměrů a prázdnota jak černá díra se jí provrtávala skrz srdce do celého těla.

Utíkala a utíkala až k Velké zdi.

Chci pryč, opakovala si v duchu. Já musím pryč, tady už nemůžu dál žít. Už to nevydržím. A rozběhla se hlavou přímo proti zdi s nadějí, že ji snad prorazí.

Probudila se a pocítila obrovskou bolest. Nevěděla, jestli ta bolest vychází z hlavy nebo z celého jejího těla. Uviděla na své halence krev. Z čela jí vytékal pramínek její rudé krve.

Náhle se k ní odněkud přikutálel balón.

"Hoď mi ten balón zpátky," ozval se dívčí hlas z opačné strany Velké zdi.

Ona se sotva postavila na nohy, ale jakmile zase nabrala rovnováhu, chytila balón do rukou. Překvapila ji jeho tíha. Pokusila se vší silou hodit jím přes zeď, ale balón vyletěl sotva nad její hlavu.

"Nemám sílu," řekla.

"Zkus to ještě jednou," odpověděl hlas.

Chytila balón a hodila. Vyletěl jen o něco málo výš. Ani na třetí pokus se jí to nepodařilo.

"Opravdu nemám sílu," řekla zoufale.

"Nemáš sílu nebo nemáš vůli?"

"Cože?"

"Někdy nestačí jen síla. Musí být vůle a odvaha, jestli chceš něco dokázat."

Mlčela.

"Co si právě teď přeješ nejvíce?"

"Rozbít tuhle hnusnou zeď!" vykřikla a kopla do ní.

"Chceš rozbít zeď a ne dostat se ven? Co když je za tou zdí další zeď, mohutnější a vyšší?"

"To je vlastně pravda. Ale já přece nemůžu přes tu zeď. Vždyť je tak vysoká a já jí ani balónem nepřehodím."

"Když budeš hodně chtít."

"Ale já chci."

"Možná opravdu chceš, ale nejdeš tím správným směrem."

"A kterým směrem mám teda jít?"

"Ještě nejsi ani na té správné cestě. Chci ti sice pomoci, ale chodit za tebe nemůžu."

"Tak mi aspoň poraďte," začala tušit naději. Malilinkatá, sotva znatelná naděje se jí dostala do krevního oběhu a útočila na srdíčko plné beznaděje, zoufalství, prázdnoty a smutku.

"Běž domů se domů vyspat a zítra se tady zase sejdeme, ano?"

"Ale já chci přes zeď už dnes. Nevydržím to tady ani minutu!"

"Pokud nebudeš trpělivá, ven se nikdy nedostaneš," odpověděl klidně hlas a pak ztichl.

Šla tedy domů. Nechtěla, aby někdo zjistil, že je zraněná, proto se potajmu vkradla do koupelny a krev ze sebe smyla. Převlekla se do čistých šatů a ty špinavé schovala až úplně na dno své skříně.

Lehla si na postel a dlouho nemohla usnout. Přemýšlela o tom, co se jí dnes přihodilo. Nemohla tomu uvěřit, ale když se šla přesvědčit, že v její skříni jsou stále ty špinavé šaty, byly tam a připomínaly jí navždy onu událost.

Nakonec se přece jen ponořila do svého snu.

Odlepila se od země a vzlétla jako letadlo. Letěla vysoko, tak vysoko, až přeletěla Vysokou zeď. Vznášela se nad domem. Nebyl velký ani malý, byl tak akorát. A ona věděla, že ten dům jej její. A viděla tam taky osobu, na kterou celý život čekala. Věděla, že je to její láska. A kolem poskakovaly děti a psík a v dohlednu nebyl žádný plot ani jiná bariéra. Cítila se nádherně, báječně. Věděla, že je to její skutečný domov.

Ale každý sen jednou skončí.

Hned ráno vyskočila z postele a běžela k Velké zdi.

"Jsi tady dnes nějak moc brzy," řekl dívčí hlas z opačné strany.

"Divíte se?"

"Po pravdě řečeno, ne."

"Řekněte mi, jak se můžu dostat přes tu zatracenou zeď? Chci se naučit létat!"

"No tak, tak rychle to nepůjde. Budeš se nejdřív muset naučit chodit."

"Ale já už přece umím chodit!"

"Ano, ale ještě ne tím správným směrem."

"A jaký je ten směr? Ukažte mi ho, prosím," řekla zoufale.

"Sejdeme se tu zase zítra."

Ticho.

Chtěla protestovat, ale mohla akorát tak mlátit pěstičkama do zdi.

Přes den bloudila po domě jak náměsíčná a nemohla se dočkat večera. Jen se setmělo, uložila se do postele a čekala.

Zdálo se jí tentokrát, že stojí na sametovém koberci v tunelu, jehož konec nedohlédne. Ví jenom to, že tam musí dojít. Rozejde se, když v tom celý tunel obroste trny. Pokouší se jít dál, ale trny se jí zabodávají do kůže. Snaží se překonávat tu bolest a pomalu postupuje. Konec stále nevidí, je čím dál tím zoufalejší. Přemýšlí, jestli se nemá vrátit zpátky na sametový koberec, je to přece jenom blíž. Už ztrácí naději, když v tom jí něčí ruka podá mačetu. Vděčně ji sebere a dá se s trny do boje. Není to ani teď lehké, avšak aspoň na to není sama. I když je to jenom malá pomoc, stačí jí na to, aby se znova odlepila od země a putovala dál s dál.

Když v tom najednou uviděla světýlko na konci tunelu. Byla už zesláblá a ztrhaná, to světlo na ni však zapůsobilo tak, že se s trny rvala s ještě větší vervou.

Probudila se ještě v noci, byla celá mokrá. Ještě teď viděla před sebou onu trnitou cestu. Byla trochu zděšená, ale zároveň šťastná. Naděje se v jejím srdci rozrůstala, ale zároveň se tam objevil i strach. Strach z budoucnosti, strach z toho, co všechno má ještě před sebou.



"Tak vidíš, ještě pořád chceš projít zdí?"

"Samozřejmě, že ano."

"Neříkáš to moc nadšeně."

"Divíte se, když víte, co všechno mám před sebou?"

"Po pravdě, nevidím, ale dá se to zvládnout."

"A jak?"

"Musíš udělat první krok, nikdo jiný jej za tebe neudělá."

"Ráda bych, ale opravdu nevím jak."

"Vím, že by sis chtěla promluvit se svou matkou..."

"Ale to nejde, ona je pořád tak zaměstnaná."

"Zkus jí nabídnout pomoc, ušetříš jí tím trochu času a můžete si tak popovídat. Řekneš matce, co tě trápí a co tě těší, a vůbec, co všechno máš na srdci, to je tvůj první krok."

"Ale já doma neumím nic dělat."

"Však se to naučíš, matka ti to ráda vysvětlí."

"Tak dobře," řekla a pomaličku se blížila ke svému domu. Vešla dovnitř, matka zrovna vysávala v jednom z mnoha pokojů.

"Mami..."

"Neruš, teď na tebe nemám čas, nevidíš, že mám práci?"

"Ale já bych ti chtěla pomoct."

"Cože?" zarazila se matka a vypnula vysavač.

"Vážně, já bych ti chtěla pomoct. Jenom řekni jak?"

"Vždyť nic neumíš a já nechci, abys mi tady něco rozbila nebo zničila."

"Já se budu snažit, vážně."

"Já znám to tvoje snažení."

"Udělám, cokoli mi řekneš. Může to být něco nenáročného, jako třeba to vysávání."

"No, když chceš," řekla matka, ale netvářila se moc nadšeně.

Hned druhý den se chopila vysavače a podle matčiných instrukcí začala vysávat v jídelně. Zpočátku si připadala trochu nemotorná. Jako by ona neovládala ten přístroj, ale naopak. Ovšem nakonec se jí zdárně podařilo dokončit úklid jídelny, vydala se tedy do obývacího pokoje. Už téměř končila, když rukou zavadila o nějakou vázu, která se s rachotem zřítila na zem.

Co teď, pomyslela si, matka mě určitě zabije. Musím to nějak slepit dohromady. Doufám jen, že to nikdo neslyšel.

Přinesla si lepidlo a zkoušela dát vázu dohromady. Téměř se jí to podařilo, jen vzadu chyběl malý dílek. Snažila se to naaranžovat tak, aby si toho nikdo nevšiml. Pak dokončila úklid a utíkala k Velké zdi.

"Haló, je tam někdo?"

"Ano, jsem tady. A chci ti říct, že bys o té nehodě měla svou matku informovat."

"Jak to víte, to o té váze?"

"To je teď jedno. Jak říkám, bude lepší, když o tom rodičům řekneš."

"To nejde. Mám takový strach."

"Strach se dá překonat. Vždyť se ani není čeho bát."

"Já to nedokážu, mám takový strach, že se bojím i jít domů."

"Pokud to neřekneš hned, bude to později ještě horší."

"Já vím, ale nemůžu se překonat."

"Jak myslíš. Já ti můžu jen poradit, nemůžu to dělat za tebe."



Jak se ukázalo, hlas za Velkou zdí měl pravdu. Matka si všimla, že s vázou není něco v pořádku.

"Kdo rozbil tu vázu," zařvala. "Přiznejte se, kdo ji rozbil?"

Krčila se nahoře ve svém pokojíku a její malá dušička se třásla strachy. Matka otevřela dveře. "Že jsi to udělala ty?"

"Já... já," snažila se něco říct na svou obranu. "Já nechtěla."

"Ty nemehlo, já věděla, že ti nemám dávat do rukou ten vysavač. Na co sáhneš, to zničíš nebo pokazíš. Jsi naprosto k ničemu..."

Vodopád slov se na ni vrhal a nezastavoval se a nezastavoval. Krčila se v koutku na opačné straně pokoje a slzičky jí skrápěly obličej.

"Já nechtěla, to byla nehoda," bránila se.

"Nejsi schopná ničeho pořádného," okřikla ji matka a třískla dveřmi pokoje.

Jakmile si byla jistá, že je máti dost daleko, vyběhla ven rovnou ke zdi.

"Já to nevydržím. Já už to déle nesnesu," stěžovala si a přes slzy téměř neviděla před sebe.

"Uklidni se, já jsem ti radila dobře a ty jsi mě neposlechla."

"Myslím, že by nepomohlo říct jí to rovnou. Reagovala by stejně."

"To nemůžeš nikdy vědět. Něco jiného je říkat věci na rovinu a něco jiného je určitou věc zatajit. I když máš strach, můžeš ho překonat. A když ho překonáš jednou, bude to příště snadnější."

"Ale matka mi teď vůbec nevěří. Jsem naprosto k ničemu."

"K ničemu rozhodně nejsi, nenech se od nikoho zdeptat. Sama nejlíp víš, na co máš a na co ne. Ostatní tě nemůžou soudit, když neví nic o tvém životě, prožívání, bolestech a problémech."

"Matka říká, že nemám žádné starosti ani problémy. Ale já mám teď takovou chuť třísknout hlavou do té příšerné zdi, zdá se mi, že už nemám pro co žít, nic mě tady nedrží."

"Viděla jsi to světýlko na konci tunelu?"

"Ano, ale..."

"Já vím, je to ještě dlouhá trnitá cesta, ale když máš naději, myslíš si ještě stále, že nemáš pro co žít? Utři si slzy a vzchop se, jsi dostatečně silná, abys tou cestou prošla a dostala se až nakonec."

"O tom pochybuju."

"Možná teď, ale v životě nejsou jen těžké chvilky. Vím o tom, že jsi mnohokrát chtěla vstoupit do pokoje svého bratra. Na tobě je další krok, otevři dveře a překroč práh."



Vystoupala až do posledního patra a zase přiložila ucho ke dveřím pokoje svého bratříčka. Tentokrát však neslyšela vůbec nic. Ani oddechování, ani ten charakteristický zvuk pera, které je právě v pohybu a dělá za sebou stopy na papíře. Stopy, co se jim říká slova a věty a odstavce a celé příběhy.

Sáhla na kliku a pomaličku otevírala mohutné dveře. Nakoukla do pokoje nejdříve jenom malou škvírkou. Spatřila však jenom šero a obrysy nějakého nábytku. Pootevřela dveře ještě víc a postavila se na práh. Pokoj vypadal opuštěně. Že by bratr někam šel? Nikdy ho neviděla, myslela si, že z pokoje z nějakého důvodu vůbec nevychází. Možná přece jen...

Až si zvykla na polotmu, která v pokoji převládala, všimla si na stole stohu nějakých papírů. Přišla k nim blíže a zjistila, že každý z těch papírů je celý popsaný. Chtěla si přečíst, co tam je, ale pořádně na to neviděla. Rozhodla se tedy, že papíry sebere a ve svém pokoji si je prohlédne.

Nebylo jich málo a nebyly zrovna lehké, takže pro ně musela zajít několikrát. Potom si sedla pohodlně na postel a dala se do čtení. Nebyly to příběhy ledajaké. Byla to duše a srdce jejího bratra. A čím víc četla, tím víc se její srdce plnilo bratrovým a duše také. Papíry mizely z jejích rukou do nenávratna. A pak zmizely nadobro. Stala se součástí svého bratra a bratr se stal součástí jí samé, což do jisté míry ohraničilo to nekonečno smutku a prázdnoty v jejím srdci a útočilo na beznaděj a zoufalství. Na druhé straně, cítila se teď tak trochu rozpolceně.

Přiběhla ke zdi, aby se svěřila se svými zážitky, ale nikdo se neozýval. Narazila však na nápis: Nebuď smutná, ale asi na týden se teď neuslyšíme. Musím si vyřídit něco moc důležitého. Buď silná a nevzdávej se. A věz, že až přehodíš Velkou zeď mým míčem, budeš volná.

Zklamaně se podívala zeď, potom na balón a pokoušela se jej vyhodit co nejvíc nad sebe. Zdálo se, jako by už dosáhl poloviny.

Vypadala však jako bez duše. Chtěla se někomu svěřit, ale nikdo nebyl nablízku, pouze zaměstnaní rodiče a drzá sestra. Sedla se ve svém pokoji na postel a ukáplo jí pár slziček.

Pak najednou překvapeně vzhlédla na matku, která k ní vešla.

"Všimla jsem si, že nějak často chodíš k Velké zdi. Co tam prosím tě pořád děláš?" zeptala se přísně.

"Povídám si."

"A s kým proboha?"

"S nějakou dívkou."

"Copak nevíš, že za Velkou zdí není vůbec nic?"

"Ale je. Je tam život lepší než tady!"

"Kdo ti tohle nakukal? Nezbláznila ses tak trochu náhodou?"

"Nezbláznila. Ona mě má radši než vy."

"Co to meleš? Zakazuji ti, abys nadále chodila k té zdi!"

"Ale ty to nechápeš, ona to semnou myslí dobře. Ty na mě jenom pořád řveš a naštveš se kvůli každé prkotině."

"Já jsem tvá matka, to jako chceš říct, že za to, že utíkáš ke zdi, můžu já?"

"Ano, pokaždé, když semnou mluvíš tím svým tónem, víš, jak mi je těžko?"

"A co mám jako dělat?"

"Mluvit normálně."

"Ale já mluvím normálně. Tvoje sestra to může potvrdit. Nehraj si na ukřivděnou a laskavě se nad sebou zamysli," řekla matka a než třískla dveřmi, dodala: "A od teď už žádná zeď!"

Lehla si na postel a celý zbytek dne jenom probrečela. Nejedla, nepila, jenom plakala, plakala a plakala. Plakala tak dlouho, až už neměla ani slzy, všechny kapesníky měla promočené naskrz a oči červené a napuchlé.

Ráno nechtěla ani vstát a jít si pro snídani. Nechtěla narazit na matku ani na otce nebo sestru a jen přemýšlela nad tím, jak ukončit svůj život. Nezdálo se, že by bylo něco, co by ji drželo na tomto světě, snad kromě té naděje, která se však zdála tak vzdálená, že ji už ani neviděla.

Týden se nekonečně táhl. Každý den jako by byl celý rok. A ta samota. Chodila kolem členů vlastní rodiny a neměla chuť s nimi prohodit ani slovíčko. A oni také ne. Jako by se vůbec neznali, prostě cizinci v jednom domě.

Dala si pozor, aby ji matka nezpozorovala a vplížila se až k Velké zdi.

"Haló," řekla potichoučku. "Je tam někdo?"

"Samozřejmě," ozval se známý hlas.

"Už jsem to málem nemohla vydržet. Zase jsem myslela jen na to, jak se zabít, protože utéct nemám kam."

"Ale, ale, co to slyším. Útěkem by se sotva něco vyřešilo. Chceš přece za Velkou zeď, ale nechceš si přece brát život nebo někam utíkat."

"Přemýšlela jsem nad tím, co mě drží na tomto světě a došla jsem k závěru, že kromě té nepatrné naděje do budoucna vůbec nic."

"Když to vidíš takhle... Tvůj další úkol bude takový, že budeš dnes a zítra pozorovat, co se ti v životě a na světě líbí. Pak si o tom popovídáme."

"Ale," chtěla ještě oponovat, avšak hlas jako by už v této chvíli neexistoval.



"Tak co? Přemýšlela jsi nad tím, na čem jsme se domluvili?"

"Ano, a musím říct, že toho není málo. Večer jsem si jen tak lehla do trávy a pozorovala oblaka. Mraky byly velké a těžké a nebe tak krásně modré. Jen jsem tak ležela a ani nedokážu popsat všechno to, co jsem cítila. A pak vykoukla první hvězdička, když se začalo stmívat. A potom další a další a další. A vedle toho všeho Měsíc v úplňku. Ani se mi nechtělo jít spát. Pustila jsem si svou oblíbenou písničku a vzpomínám si na to, že se mi zdál nějaký hodně příjemný sen.

Ráno jsem se prošla bosýma nohama po zahradě, po trávě zkropené rosou, a pozorovala jsem svítání a červánky. Byly tak nádherné, že to zase vůbec nedokážu popsat. Chodila jsem kolem stromů s rašícími listy a květy a nechala se unášet mírným vánkem. Pak jsem si sedla na houpačku a sušila si vlasy po koupání v obrovském bazénu pod hřejícím sluncem.

Odpoledne jsem ochutnala jablka a hrušky a třešně a švestky ze stromů z naší zahrádky a vítr natolik zesílil, že jsem si šla pouštět draka. Celá unavená si večer ještě postavila sněhuláka a pak jsem usnula, jak když mě do vody hodí. Byl to tak báječný den, užila jsem si každou minutu. Ale..."

"Jaképak ale. Je toho snad málo, co tě drží při životě?"

"Ne, ale je to všechno tak neosobní. Chtěla bych si s někým povídat, někoho mít ráda, s někým se procházet po parku a tak."

"Co nebylo, může být. Záleží to jen na tobě. Pokud to nevzdáš, nikdy nevíš, co tě může potkat."

"To je pravda."

"Ještě stále si chceš pohrávat se smrtí?"

"Můžu říct, že teď mám obrovskou chuť do života, i když vím, že to v budoucnu nebude vůbec jednoduché. Poslední dobou mě hodně často napadaly ty životu nebezpečné myšlenky a možná mě ještě napadat budou, ale já proti nim budu bojovat všemi svými silami a snažit se jim nepodlehnout. Chci žít a úplně to cítím v srdci i v duši."

"Vidíš před sebou to zrcadlo?"

"Ano?"

"Pořádně se do něj podívej."

Viděla, jak roste a stárne. Nebylo jí už dvanáct, ale čtrnáct, šestnáct. Byla to ona byl to také její bratr. Rostl a stárnul s ní. V ní.

Chytila míč a hodila jej do výšky. Letěl hodně vysoko, ale zeď se zdála být nekonečně vysoká.

"Nepropadej zoufalství a věř, že se ti to jednou podaří. Už umíš chodit, jdeš správným směrem. Jen je před tebou ještě kus cesty. Můžeš začít už teď tím, že zajdeš za svým otcem a prohodíš s ním slovíčko. Ty o tom možná nevíš, ale on čeká na to, na co ty. Od tvé matky se slovního pohlazení, zdá se, nedočká. Běž za ním a otevři mu své srdce."

Šla tedy za otcem, který právě odpočíval na lavičce v parčíku. Sedla si vedle něj a snažila se nalézt klíč k jeho duši. Vůbec to nebylo těžké a za chviličku si padli do noty. Povídali si hodiny a hodiny a ještě stále si neřekli všechno, co měli na srdci.

Čas se na chvíli zastavil a nechal volně plynout jejich slova. Ta se hemžila ve vzduchu, prchala do atmosféry a plnila vzduch porozuměním.



Přišla domů, matka už na ni čekala.

"Co jsem ti říkala?" osočila se na ni. Byla nasupená jako saň a málem z ní šlehal oheň. "Už nikdy nesmíš k té zdi!"

"Ale, mami_"

"Mlč, neposlechla si mě, tak za to musíš zaplatit," řekla matka a odvlekla ji do pokoje, zamkla a klíč schovala do kapsy. Nebylo jí však nejlépe po duši, a tak se dala do žehlení, aby zapomněla na celý svět venku a ponořila se do sladkého snění.

Kopala a bouchala do dveří, to však nepomáhalo, akorát si narazila koleno a pohmoždila zápěstí. Lehla si na postel a tvář zabořila do polštáře.

Nebreč, řekl její bratr, a mysli.

Jak můžu normálně přemýšlet, když jsem v takhle bezvýchodné situaci? Pravda je, že z tohoto pokoje nevede žádný východ, když nepočítám skok z okna. Možná bude lepší se vyspat a podívat se na věci z větší výše.

To už bude jednodušší vyskočit z toho okna.

Tak si vyber: život nebo smrt.

Přece jsem si už vybrala. Je vždycky jednodušší utéct, než poprat se se životem. Ale už jsem si vybrala.

Otevřela skříň a vytáhla staré šaty se skvrnami od zaschlé krve. Zapálila je. Zmizely a s nimi i ty nechutné vzpomínky a životu nebezpečné myšlenky.

"Už jsem si přece jednou vybrala!"

Nakonec usnula a než se stačila ponořit do krajiny snů, někdo zaklepal na okénko.

"Je, tati, co tady děláš tak pozdě?" "Něco jsem ti přinesl."

Otec jí dal nějaký kus oděvu, po krátkém ohledání zjistila, že je to plášť, a hodně dlouhé lano.

"Nezapomeň se do svítání vrátit zpátky," řekl.

"Neboj, tati. Díky za všechno."

"To spíše já bych ti měl poděkovat. Ty jsi mi toho dala víc."

Nemeškala a uvázala lano k nohám své postele. A se pod pláštíkem noci vydala k Velké zdi.

Podívala se do zrcadla a zjistila, že už je jí nejméně šestnáct.

"Někdy je v životě dobré," ozval se hlas, "si připomenout fyzikální zákon akce a reakce."

"To se mám po celý zbytek života schovávat?"

"Myslím, že to nebude nutné, uvidíš. Tvá máma tě má ráda."

"O tom pochybuju."

"Možná až moc ráda, proto je tak majetnická vůči tobě. Prostě nesnese, aby ji někdo zastupoval. Nese strašně těžko, když jí říkáš, že tě má někdo radši než ona."

"Ale co mám dělat? Nechci se každý večer tajně plížit z domu a k ránu se znova vracet, a pak, když přijde se snídaní, se tvářit nevinně. Nechci si vymýšlet pohádky."

"To ani nebudeš muset. Někdy si stačí jenom počkat. Dala jsi jí například někdy vědět, že ji máš ráda?"

"Nevzpomínám si. Ale ona taky_"

"Ona je ona a ty jsi ty. Jestliže ty chceš, aby se něco změnilo, musíš začít TY."

Vrátila se zpátky a plášť pečlivě ukryla ve skříni. Usnula.

Někdo ráno zaklepal na dveře. Byla to její máma, ona to dobře věděla. Byla už vzhůru, právě poslouchala štěbetání ptáčků za oknem, protahovala se a připravovala se na okamžik, kdy vstane ze své vyhřáté postele do studené životní reality.

Klíč v zámku se otočil a dveře se pomalu otevřely. Matka vstoupila do místnosti a položila tác s jídlem na její stolek. Otočila se a pomalu odcházela. Už stála ve dveřích, když...

"Mami," ozvala se. "Mám tě ráda."

Matka se zastavila a stála mezi dveřmi, ještě stále k ní byla otočena zády.

"Mám tě radši než kohokoli na světě."

Matka se otočila.

"Ale já tě mám taky ráda, moje holčičko," zašeptala se slzami v očích. Sedla si k ní na postel a objala ji. A potom si vzájemně vylévaly svá srdíčka, matka do jejího a ona do matčina. A prázdnota v jejím srdci se svíjela ve smrtelné křeči. Smutek, beznaděj a zoufalství se smršťovalo a ona poprvé pocítila něhu, když ji máma pohladila po duši.

Podívala se do zrcadla a viděla, jak roste. Bylo jí sedmnáct a rázem osmnáct. Chytila míč a hodila jej do výšky. Zdálo se, jako by se téměř dotkl vrcholu Velké zdi. Ale ještě nepřeletěl na druhou stranu.

"Co ještě chybí," zeptala se.

"Musíš se ještě naučit, že bys v životě měla chtít víc než jen maličký pokojík v podkroví a obnošené šaty."

"Já netoužím po nějakém přílišném majetku."

"To ani nechci, abys toužila. Ale když budeš chtít po životě málo, on ti málo nadělí. Očekávej víc, a to nejenom co se materiálních věcí týče. Jak se říká: zlatá střední cesta."

"No dobře, já už delší dobu toužím po větším pokoji, ale vždycky, když tam vkročím, sestra na mě začne křičet."

"Zcela ji ignoruj, dělej, jako by neexistovala. Ten pokoj je stejně její jako tvůj."

Přišla domů, vyhlédla si pokoj, kde se jí líbilo, sedla si na pohovku a pustila si rádio. A pak, když tam přišla její sestra, jako kdyby se přihnal hurikán. Avšak ona se držela zuby nehty. Slova jí proudila kolem hlavy a vůbec nezanechávala stopy v její mysli. A jak se bouře přihnala, tak také i zmizela, vzduch se vyčistil a sestra si ještě půl roku léčila hlasivky.

Usmála se.



Usnula a zdál se jí sen.

Stála na louce, která se rozprostírala od nekonečna do nekonečna.

"Co chceš," ozval se odněkud hlas. Byl ale odlišný od toho, který byla zvyklá slýchávat za Velkou zdí. "Co doopravdy chceš?"

"Chci přestat existovat, chci začít žít!"

Najednou se ocitla na kolejích.

"A co kdyby skutečný život nacházel tam, kde se koleje stýkají?"

"Tak půjdu až tam," řekla rázně.

Svět se zase zatočil a ona se objevila v Ráji.

"Podívej se kolem sebe. Iluze jsou tak nádherné, tak proč chceš vynaložit tolik námahy, abys mohla žít život v té nechutně tvrdé realitě?"

Začala se vznášet.

"Radši půjdu až k místu, kde se rovnoběžky stýkají, než abych nadále existovala v tomhle světě plném iluzí."

"Tak běž!"

Dopadla tvrdě na zem. Dopadla tak tvrdě, že ji bolela každá kostička v těle, že ji bolel každý sval. Ale vstala a vydala se po kolejích vstříc svému osudu.

Šla až ji málem nohy přestávaly sloužit. Jen pokračuj, ty na to máš, povzbuzoval ji bratr. On byl její duše a ona byla jeho tělo. Ty na to máš!

Kolem létaly kroupy, řádila sněhová bouře, prostě kalamita. Kryla si obličej rukou, aby vůbec viděla na cestu. Třepala se zimou, nevzdávala se však. Každý krok byl tak těžký, jelikož na sobě měla boty s ocelovou podrážkou a nemohla si je zout. A potom vysvitlo slunce a začalo ji pálit. Už téměř omdlévala, ale snažila se dojít až tam, kde, jak viděla, se koleje sbíhají.

Ale to je jenom další iluze, uvědomila si.

"Já chci jít svou vlastní cestou!" křikla.

Objevila se u stánku s názvem - Sny na prodej.

"Kup si nějaký ten sen," řekl podlézavě obchodník. "Snít je přece jednodušší než žít."

"Spala jsem a snila už dlouho, chci konečně už začít žít svůj život."

Stála zase na louce a před sebou stavební materiál. Dala se do práce a postavila si vlastní cestu, cestu životem. Cestu, která vedla kolem toho domu, co jej spatřila už jednou ve svém snu, cestu kolem svých přátel, rodiny, krásných zážitků. Postavila si vlastní cestu a šla po ní vlastníma nohama.



Bylo jí kolem dvaceti, když míčem přehodila Velkou zeď. A pak rostla a rostla, až byla vyšší než ta zídka. Pohodlně ji překročila a když se podívala zpátky, dům, ve kterém do té doby žila, se jí zdál maličký jako domeček pro panenky.

Stála teprve na začátku a věděla, že to všechno, co má ještě před sebou, rozhodně nebude jednoduché. Ale rozhodla se nestát na místě a vykročit vstříc své budoucnosti, ať už bude jakákoliv. Rozhodla se žít...

Shlédnuto: 5087x    |    Komentáře: 0    |    Tipů: 2    |   
Translidé 2003-2019 | MAPA | on-line: 1 |        Creative Commons License