inzerce · kontakty · galerie · archiv · odkazy
16.1.2019 rozcestník novinky přeměna náš svět o nás komunita web

Můj "zmatený" životopis

Narodil jsem se jednoho květnového dne roku 77. Stejně jako moje o pět let starší sestra jsem se i já rozhodl zůstat v matčině břichu o nějaký ten týden déle. Nijak to nevadilo, nakonec jsem se na tento svět vyklubal a porod šel hladce a bez problémů. Rodiče se na mě těšili a moc doufali, že to bude kluk. Zcela jistě více doufal otec, než matka. Kluk to nebyl (dle všech vnějších ukazatelů), ale doma byli pořád rádi.

Do dvou let jsem byl doma, od dvou pak ve školce. Prarodiče zemřeli poměrně brzy. Pamatuji si jen svého dědu, kterého jsem nade vše miloval. Zemřel když mi byli čtyři roky. A to je taky má první silná vzpomínka. Jinak si toho z dětství moc nepamatuji. Proto bude asi můj životopis poněkud zmatený.

Kroutily se mi vlasy do prstýnků. Nechali mi je narůst delší, ale já jsem si poměrně jasně doma vydobyl sestřih na ježka a bylo mi vyhověno. Sice mamka ještě dlouho vzpomínala mé krásné prstýnky, které už pak nikdy nenarostly, ale s mou tvrdohlavostí moc nadělat nemohla. Brzy se také ukázalo, že pletené svetříky, sukně a punčošky téhle malé „slečně“ asi moc po chuti nebudou. Šíleně mi vadily. Můj ideál byl obleček tvořen manšestrovými kalhoty a flanelovou košilí. Postupně to mamka taky akceptovala a už mi nic takového nenutila. Období mladšího školního věku bylo ideální. Byl jsem to nejspokojenější dítě na světě!!

Doma mě brali „skoro“ jako kluka. Moje starší sestra byla dokonalým prototypem hodného, vzorného děvčátka a velmi brzy z ní byla urostlá slečna. Možná proto mi bylo tolerováno mé chování tak trochu očekávaného syna. Panenky jsem nesnášel. Nechápal jsem, co na nich holky mají jako vidět. Maximálně se daly fackovat. Měl jsem auta, samopaly, vyráběl jsem si z papíru vojenské čepice, oblíkal si taťkovy maskáče.

S kluky, kteří byli mí jediní kamarádi v okolí, jsme hráli fotbal, na partyzány. Pokud jsem si hrál s holkami (mé dvě sousedky) hry „na rodinu“ a „na školu“ tak jsem vždy dostával a s chutí zastával role otců, neposlušných synů a žáků. Doma mi plnili má přání i ve výběru obuvi na volný čas. To mohly být jedině „kopačky“, které jsem taky pravidelně dostával. Taky míč na fotbal, tenisovou raketu, lyže. To byly ty pravé dárky pod stromeček. Pokud tam bylo něco jiného, třeba holčičího, tak to bylo velké zklamání.

Nikdy mě nenapadlo dávat si ale mužské jméno a nějak to vyžadovat po druhých. Zpětně si uvědomuji, že to možná nebylo ani třeba. Doma mi říkali „prcku“, kamarádi Mikeš, Makeš, čert, náčelník a jiná jména (spíš přezdívky), která zněla klukovsky a rošťácky a s tím jsem byl spokojený. Pamatuji si, že jsem se identifikoval s každým mužským idolem tehdejší televizní produkce. Vinettou, hrdinný partyzán Rudé armády, věrný ctitel a manžel Angeliky, kluci z Foglarovek, atd. Pak jsem si na ně hrál a vyráběl si oblečení, které měli i mí hrdinové.

Když jsem usínal, tak jsem si myslel, že jsem kluk. Později jsem doufal, že když se ráno probudím, tak se stane zázrak, nebo nějaké kouzlo a ten kluk ze mě bude. Začal jsem chodit spát jen v trenýrkách a „nahoře bez“, aby to třeba mělo to kouzlo jednodušší. Chtěl jsem vyrůst do výšky, mít krásné svalnaté tělo.

Na druhém stupni základní školy už to bylo horší. Holky a kluci se začali separovat a to mi bylo nepříjemné. Ještě pořád jsem se družil s kluky, ale ti už začínali mít jiné zájmy a hlavně mě začali vnímat jako holku. Nevím kdy, ale určitě někdy na základní škole a myslím, že už někdy hodně brzy na prvním stupni, jsem si uvědomil, že je něco hodně špatně. Že nějak nepatřím ani do jednoho z těch světů, které tvoří holky a kluci.

V páté třídě k nám přišla nová žákyně. Mě se moc líbila, ale hlavně na ní bylo něco moc zajímavého. Jakoby měla ve tváři podobný výraz vyděděnce. Ten pocit jsem začínal prožívat i já. Místo seznámení a postupného přátelství dvou holek, jak to tak v té době bývalo, jsem ji napsal dopis, že kdybych byl kluk, tak bych s ní chtěl chodit. Od té doby jsme „byly“ nejlepší „kamarádky“. Bylo z toho velké přátelství a mi tak krásně utekly ty odporné roky zakončené osmou třídou.

Spolu s mou nejlepší kamarádkou přišly i první polibky, ale tehdy jsme pro to ještě neměli pojmenování a jen jsme cítili, že je to tak správně. Já se cítil moc šťastně a prožíval své velké klučičí dobrodružství. Jezdili jsme spolu na koních, snažili se vydělat pár peněz, abychom si mohli koupit boxerské rukavice a začali jsme boxovat. Chodili jsme na trénink a mě se to moc líbilo. Až mnoho let později mi můj bývalý trenér řekl, že jsem „byla zajímavé dítě a že tak agresivní holku ještě v životě neviděl“. Místo do Pionýru jsem chodil do Požárního kroužku a to bylo mnohem lepší. Hasili jsme cvičné požáry, já pak dělal strojníka, a to bylo to pravé ořechové:)

Nevím přesně kolik mi bylo, ale objevil jsem na půdě staré dědečkovo holení. Když nebyl nikdo doma, zkoušel jsem se holit. Nebo jsem si bral černou tužku na oči od mé sestry a tou si ty vousy maloval. Pak jsem si to umyl, ale tak, aby to nebylo dokonale umyto a zůstal jen takový černější povrch. Měl jsem pak pocit, že to jsou ty oholené černé vousy, které jdou i po oholení vidět, kde rostou. Zkoušel jsem si otcovo oblečení, košile a kravaty a vycpával si při tom kalhoty ponožkou. Taky jsem zkoušel čůrat ve stoje, ale to jsem brzy vzdal.

Skončilo období dětství a začalo dospívání a odchod na střední školu. Mé přátelství skončilo stejně rychle jak začalo. Měli jsme jiné zájmy, nové kamarády. Období pěti let na střední škole bylo hotové peklo. Nedostal jsem se na gymnázium a nastoupil na soukromou hotelovou školu, která vznikla jako první po revoluci. Učitelé sice byli fajn a měli jsme s nimi pěkné vztahy, ale nutností bylo oblékat se slušně. To znamenalo pro holky sukně a kluci košile a pěkné kalhoty. Nedalo se z toho vykroutit, občas jsem si rebelsky v pátek obléknul jeansy, ale moc dlouho mi to tolerováno nebylo. Začal jsem klukům závidět každý kousek oblečení, který měli na sobě.

Později přišla má první velká láska, spolužačka. Té jsem se v polovině studia svěřil, že jsem do ní zamilovaný a dal jsem jí přečíst knihu „Studna osamění“. Píše se v ní sice o vztahu dvou žen, ale dle mě je mnohem více o transsexualitě hlavní hrdinky. Celý její vnitřní svět a pocity mi mluvily ze srdce, a proto jsem doufal, že kniha pomůže mé spolužačce pochopit mé pocity. Vůbec by mě nenapadlo, že jde o vztah dvou žen. Bylo přece tak jasné kdo jsem a jak to cítím!

Spolužačka se zachovala úžasně. Dokonce i nějak pochopila jak to cítím a tolerovala mé projevy náklonnosti k ní a pocity blízkosti. Nikdy ale nepadla ani pusa. Byla to taková platonická láska. Ona toužila po velké lásce s princem na bílém koni a já po ní….vznikl tak výhodný kompromis pro obě strany. Ona měla projevy prince na bílém koni a já její lásku. Psal jsem jí básně, chodili jsme do kina, občas přijela za mnou, já za ní. Ale někde uvnitř jsem se bál, že jakmile se objeví nějaký „opravdový kluk“ budu ten, kdo prohraje. Vědomí toho, že nikdy nebudu tím, čím ona chce, abych byl, bylo zdrcující.

To už jsem věděl, jak se věci mají (bylo na čase:)) a bylo jasné, že ze mě už žádný kluk nebude. Ještě jsem se snažil zachránit tělo od ženských křivek a v šestnácti jsem začal posilovat. Po roce jsem se dostal pod vedení jedné zkušenější holky a začal jsem s intenzivním tréninkem a mé tělo už se začalo pomalu podobat aspoň trochu vysněným představám. Celkově to bylo ale takové divné a zmatené období. V noci jsem bděl u okna a ptal se noční oblohy, co je špatně. Co se to děje a proč musím být tak nešťastný. Evidentně tohle ptaní moc nepomohlo:)

Taky si pamatuji, že někdy v té době jsem četl první článek v životě, který zmiňoval zahraniční operace, které mění pohlaví. Tuším, že to bylo v časopisu 100+1 a tehdy jsem si říkal, že by to konečně vyřešilo mou situaci. Vůbec jsem ale nevěřil, že by se něco takového mohlo stát i mě. Nevěděl jsem jak se k takovým operacím dostat. Literatury moc nebylo, internet už vůbec ne. Prostě informační tma a nikde žádný člověk v okolí, který by mohl vědět více. Navíc jsem se nikdy nikomu moc nesvěřoval. Už vůbec ne o mých pocitech a prožívání. I menstruaci se mi dařilo několik měsíců tajit. Pak už se to ale nedalo a musel jsem to přiznat matce. Bylo to hotové neštěstí a děsně potupné.

Pak ale přichází první kluk. Bylo mi sedmnáct a nějak si mě našel. Já jsem se „nebránila“. Říkal jsem si, že se mi možná konečně podaří být šťastný, když budu dělat věci tak, jak se mají. Ukázalo se, že chvilku to šlo. Hlavně jsem v něm našel obrovského kamaráda. Svěřil jsem se mu hned na začátku, že nevím, jak to se mnou je a možná budu na holky. Ale on to vzal. Hodně jsme sportovali. Konečně jsem mohl být s někým, kdo vydrží věnovat se za jeden den 3 různým sportům. Byl takový jemný, skoro až holčičí, ale jinak chlap každým coulem.

S ním taky přišlo první milování, které teda nijak úchvatné nebylo. Ale později mi sex s ním nevadil. Prožíval jsem to tak nějak za něj. O mě moc nešlo, ale ne že by to bylo jeho vinou. Ochranu používal jen on, mě by na gynekologii nedostali ani náhodou. To ale nikdo, ani on nevěděl. Svedl jsem to na to, že žádné hormony do sebe cpát nebudu a on s tím souhlasil. O víkendu jsem žil vztahem s ním a přes týden svými sny ve škole a s mou spolužačkou. Ideální kombinace. Zabil jsem dvě mouchy jednou ranou. Okolí si myslelo, že jsem naprosto v pořádku a vše se vyvíjí jak má a já si mohl v klidu snít a občas i žít svůj život.

Ale skončil vztah s klukem, přestávalo to klapat a mě čím dál víc vadilo, že on je kluk a já ne. Navíc jsem byl poprvé konfrontován s tím, že jsem víc na holky. Slečna, se kterou jsem cvičil v posilovně se ukázala jako trenérka svůdnice:). A po jedné noci to bylo jasné. Skončilo tedy i cvičení, protože jsem to nějak špatně nesl. Skončila i škola a můj citový a platonický vztah se spolužačkou. A já odjel zcela zhroucen do USA, kde mě čekala letní práce v kempu a to byl pravý „očistec“. Tehdy jsem měl pocit, že nemá vůbec smysl žít. A ani se mi do toho života moc nechtělo.

A na scénu vstupují křesťané, kteří se vyrojili v této etapě mého života. Začali povídat něco o smyslu života a na to jsem začal slyšet, protože ten můj byl beznadějně pryč. A tak jsem se chytl a byl ze mě najednou velký křesťan. Na několik let jsem měl záminku nechat vztahy úplně plavat a dát se na radikální celibát. Žádné vztahy, žádný sex, žádné myšlenky na nic:) Bylo mi vtloukáno do hlavy, že jsem žena, že to musím přijmout, odpustit svému otci a nechat se přetvořit do podoby boží. Tak jsem se nechal přetvořit. Dalo to dost práce a úsilí. Snažil jsem se seč mi síly stačily. Už jsem dávno necvičil, posilovna byla pro mě tabu. Věděl jsem, že jakmile tam vkročím, bude tělo žádat vyšší dávky zátěže a bude chtít jinou podobu.

Po šesti letech byl čas poohlédnout se po nějakém tom manželovi, protože věk si to žádal. Jeden se naskytl. Vydrželo to něco málo přes rok. Mezitím už jsem hledal na internetu ženy na seznamkách pro lesby, abych si mohl popovídat s někým, kdo by mi rozuměl a doufal jsem, že by mě třeba mohl i chtít. Téma transsexualismu se mi nějak vyhýbalo. Já si po všech těch letech myslel, že jsem teda ta žena, co chce ženu.

Ale když se pak ta žena našla, po pár měsících bylo jasné, že to jako žena necítím. S tím jsem se jí také svěřil. To už padl poslední pokus o „normální“ život s mužem, padlo křesťanství. Dostal jsem se na vysokou školu do Olomouce a byl jsem totálně šťastný. Má přítelkyně chtěla slyšet víc, a tak jsem se začal pomalu a těžce rozvzpomínat na své dětství, na to, co jsem cítil, co jsem si představoval, jaké jsem měl sny. Mé chování se najednou začalo více podobat tomu chování z dětství. Jako bych se znovu nacházel.

Přítelkyně mi půjčila knihu „O sexu s Hankou“, kde jsem okamžitě nalistoval kapitolu o homosexualitě a důkladně přečetl. Ale nemohl jsem si připustit, že bych byl lesba. Prostě mi to nešlo přes pusu. Kniha dále ležela na mém stole a já se snažil připustit si, že teda jsem a že to zase taková tragédie není. Pak mi to nedalo a přečetl jsem si kapitolu o transsexualitě a srdce se mi rozbušilo. Úplně jsem se našel. Začal vzpomínat na dětství a od té doby jsem už transsexualitu nespustil z očí.

Hledal jsem na webu, koupil knihu o transsexualitě, půjčil další knihy….a pak už to šlo rychle. Napsal jsem do poradny, kde jsem vše probral a s pomocí jiných jsem si vše urovnal v hlavě. Hned na to následovala návštěva sexuologii u Hanky Fifkové a teď už spokojeně baštím hormony, okolí už o mě ví a akceptujeme přesně takového jaký jsem a je mi tak nějak „lehčeji“ na tom světě:) Zkrátka jsem spokojený, šťastný a konečně připravený mrknout na tu mou budoucnost, plánovat, těšit se z toho co bude….zkrátka žít. Je to fakt parádní pocit!! :)

Shlédnuto: 10290x    |    Komentáře: 0    |    Tipů: 11    |   
Translidé 2003-2019 | MAPA | on-line: 1 |        Creative Commons License