Ad b) Názor v lékařském světe na tuto operaci je diametrálně rozdílný. Někteří autoři doporučují operaci, jiní ji kategoricky odmítají. Vzniká tudíž otázka: licet? – non licet? Na tuto otázku bude muset v budoucnu odpovědět právní věda. V ČSSR je prozatím zakázána zákonem jediná operace, a to leukotomie u schizofreniků, dříve v cizině prováděná, dnes snad již všeobecně opuštěná. Tím není právní problematika, týkající se transsexuálů, vyčerpána. Povolení transvestice, změna jména, o kterou transsexuálové usilují, zasahuje do sektoru práva administrativního, vyřízení povolení bude ve většině případů záležet na okolnostech sociálního rázu.

Ad c) Problémem zůstává povolení záznamu změny rodové příslušnosti v matrice. Rodová příslušnost u člověka se stanoví podle zevních pohlavních orgánů při narození. Ke ztrátě zevních pohlavních orgánů dochází například při průmyslových a dopravních úrazech, při válečném poranění apod. Touto ztrátou se však nemění pohlavní příslušnost stanovená při narození. Není tudíž logického důvodu, proč by mělo dojít ke změně pohlavní příslušnosti u operovaných transsexuálů. Není zde důvodu ke změně záznamu o rodové příslušnosti v matrice tím spíše, že gonády bývají zachovány. Ipso facto nemůže u operovaných transsexuálů vzniknout právní nárok na změnu záznamu o rodové příslušnosti. Došlo-li přece z jakéhokoliv důvodu ke změně záznamu, pak již ani sňatku nelze zabránit, ač je takový sňatek dle zákona o rodině prekludován a a priori neexistuje.

Otázka změny záznamu rodové příslušnosti, resp. otázka sňatků, byla v prosinci roku 1965 rozhodnutím zemského soudu ve Frankfurtu řešena pro operované transsexuály negativně. Tomuto rozhodnutí předcházelo rozhodnutí Komorního soudu v Berlíně z roku 1957 a 1965 (Eberle). Provedením operativní přeměny pohlaví vzniká otázka, zda operatér jednal lege artis či non lege artis.

V případě, že by se operace „sex conversion" staly častějším jevem, mohly by se vynořit další právní problémy, např. otázky společenské nebezpečnosti.

Transsexuál se dobrovolně podrobuje zkomolující operaci. Podle dnešních vědomostí o transsexualismu a nemožnosti přeměny pohlaví by mohli právníci rozhodnout, zda platí these „volenti non fit injuria" při dobrovolném podrobení se zničení plodnosti.

Touha transsexuálů uplatnit se podle svého psychosexuálního cítění, které je v rozporu se somatickým fenotypem, jest brzo zpozorována a vzbuzuje pozornost v jejich okolí. Dochází pak k různým narážkám na chování transsexuálů, pomluvám, posměchu a různým ústrkům i po stránce pracovní. Zkrátka okolí nebere transsexuála vážně a nevidí v něm nemocného člověka. Z tohoto chování okolí vzniká řada sociálních nevýhod pro transsexuála – příděl bytu, změna pracoviště a podobně. Na toto reaguje transsexuál pocitem méněcennosti, trpkost se stupňuje až v nervozitu a více či méně intensivní psychickou depresi.

Tím se stává pochopitelnou touha transsexuálů zbavit se svého nenáviděného somatického fenotypu a uvést jej v soulad se svou psychosexuální identifikací, podle které si přejí žíti ve společnosti.