Nový pohled na genitálie a gender

Vzhledem k tomu, že chirurgové provádějící zákroky na rukou nejsou nijak omezeni genderovou ideologií, mohou adekvátním způsobem zvážit i rizika spojená se zákroky prováděnými v raném dětství. Z jedné studie provedené na čtrnácti dětech (jejichž věk se v době operace pohyboval mezi šesti měsíci až třinácti lety) vyplývá, že malým dětem, které prodělaly transplantaci prstu, se nevedlo zrovna nejlépe. Mnohem častěji u nich během pobytu v nemocnici docházelo k infekcím a také ošetřující personál s nimi měl více starostí. Autoři uvedené studie odkazovali čtenáře rovněž na "širokou škálu publikací věnovaných následkům hospitalizace na dětskou psychiku," a v této souvislosti uváděli, že "malé děti [jsou] (...) mnohem náchylnější k tomu vyložit si [operaci] mylně jako trest".

V ostrém kontrastu k tomuto tvrzení pak stojí výroky chirurgů operujících intersexuální děti, kteří přiznávají, že "k rozhodnutím ve věci rekonstrukčních zákroků se tradičně dospívá bez sebemenších znalostí následků, jaké může takový zákrok zanechat na celkovém stavu dítěte".

Jako příklad můžeme uvést skutečnost, že ne pro všechny děti z výše zmíněné studie byl uvedený zákrok prospěšný, a to navzdory přijatelným technickým parametrům i následnému lepšímu přijetí ze strany rodičů. Autoři studie srovnávají výslednou situaci s případem, kdy by plastické chirurgie bylo využito k tomu, aby dítě trpící Downovým syndromem působilo jako "normální". "Z rekonstrukční chirurgie v tomto případě netěží ani tak dítě jako jeho rodiče."

Někteří rodiče dětí s chybějícími články prstů se rozhodli nabízený zákrok odmítnout. Nelíbila se jim představa, že by jedna tělesná část (konkrétně noha) měla být zohavena proto, aby jiná (ruka) vypadala normálně. Rodiče, kteří se nakonec rozhodli pro operaci, zdůvodňovali své rozhodnutí něčím, co značně připomínalo výsledek promyšleného zvažování všech výhod a nevýhod. "Měli jsme pocit, že naše dcera toho může v životě tolik dosáhnout (...), ale ta ruka by jí v tom překážela. Pokud ovšem [ta operace] dopadne dobře, pak už nebude nic, co by nedokázala zvládnout."

Rodiče dětí s chybějícími prsty si také často dělají starost s tím, že mají učinit tak závažné rozhodnutí místo dítěte samotného, zatímco rodiče intersexuálních dětí, kterým se doporučuje, aby se rozhodovali rychle a bez dalších konzultací s odborníky, mívají v naprosté většině případů pocit, že vlastně o ničem nerozhodli. Stav jejich dítěte jim samozřejmě může působit značné starosti, ale se samotným rozhodnutím už si tolik starostí nedělají.

Kvůli úzkosti, která se pojí s konceptem genderu, je standardizace genitálií na rozdíl od standardizace ruky imperativem, jemuž se rodiče musejí podřídit. Nikoho proto také nepřekvapí, že dospělí intersexuálové narážejí na značné obtíže, když se snaží přesvědčit rodiče, aby přijali svůj díl odpovědnosti za takto způsobené škody nebo když se s nimi byť jen snaží hovořit o důvodech, které je k tomuto rozhodnutí vedly. Z pohledu samotných rodičů se zkrátka nenabízela jiná možnost.

A přitom existuje mnoho způsobů, jak zařídit, aby rodiče byli se svými ratolestmi spokojenější. Jedním z nich – tím, kterému v současnosti dávají přednost chirurgové – je provést chirurgický zákrok, díky němuž bude vzhled dítěte rodičům připadat normální. Druhou možností je využít za tímtéž účelem jazyk.

Co by se muselo stát, aby nadměrně vyvinuté poštěváčky, chybějící vaginy, podměrečné penisy nebo asymetricky umístěná ústí močové trubice spolu s nepravidelně tvarovanými stydkými pysky a šourky začaly být považovány za přijatelné genderové ukazatele? Kde by taková rekonceptualizace genderu asi začala a jak by ovlivnila naše představy spojené s genderem? Jinými slovy, jakým způsobem by šlo rozšířit naše pojetí mužského a ženského? Mohlo by se s tím začít už v porodnici, kdybychom pozměnili stávající scénář.