inzerce · kontakty · galerie · archiv · odkazy
31.10.2020 rozcestník novinky přeměna náš svět o nás komunita web

Životní příběh

Vážení čtenáři, byla jsem oslovena jedním kamarádem, zda bych nepřispěla na tento web a nenapsala pár řádek o tom, jak probíhal (a vlastně ještě probíhá) můj coming-out. Nejsem žádná spisovatelka, ale přislíbila jsem, že se o to pokusím. A zde je výsledek mého snažení.

Narodila jsem se jednoho, snad i krásného, prosincového dne roku 1971. Dostala jsem jméno Tomáš. Doma už na mě čekal o rok a půl starší bráška. Žili jsme (a stále žijem) na malé vesnici. Mládí probíhalo asi jako u většiny MtF. Obdivovala jsem hračky, se kterými si hrála má sestřenka a litovala, že takové nedostávám. Přála jsem si být jako ona, holčička, a každý večer jsem prosila boha (i když nikdy jsme nebyli věřící rodina), abych se ráno probudila a bylo to tak.

Jenže se stále nic nedělo a já si dál musela hrát s bráškou, co se pořád chtěl jen prát. Bral mě s sebou mezi ostatní kluky a hráli jsme fotbal (který mě ale vůbec nebavil) nebo nohejbal, tenis (to už bylo lepší) a vyváděli jsme různé „klukoviny". Já ale vždycky stála spíše v pozadí a do ničeho se nehrnula.

Teď s odstupem času jsem ale za tyhle léta vděčná, protože nebýt brášky, neměla bych takový kontakt s ostatními dětmi. Možná v dětství, ale když jsem procházela pubertou, byla jsem uzavřenější a nikam se mi chodit nechtělo. Radši jsem totiž vždycky kamarádila s dívkami, a tak je jasný, že se mi kluci posmívali. Tím, jak jsem stále chodila s bráškou, tak jsem vlastně zapadla do naší vesnické party, která se za ta léta vytvořila a jakž takž funguje dodnes (i když většina je už vdaná nebo ženatí).

Zatím jsem žila svůj uzavřený život, nikomu jsem se nesvěřovala. Do ničeho jsem neměla chuť a ani jsem pořádně nevěděla, co bych chtěla někdy v životě dělat. Zjistila jsem, že se mi líbí mí spolužáci ale i starší kluci a prožila jsem si na základní školy pár platonických lásek. Z toho jsem usoudila (už jsem měla nějaké informace z Bravíček apod.), že jsem nejspíš homosexuální. Všímala jsem si veškerých narážek a vtípků mířených nejen na mou osobu, a tak jsem se začala hlídat, moc se neprojevovat, aby si o mně nemyslel nikdo nic špatného. I když jsem si myslela, že jsem homosexuální, přání změnit se v ženu mě nikdy neopouštělo, myslela jsem na to den co den.


Po základní škole jsem neměla ani páru, na jakou školu mám jít, a tak nakonec rozhodli rodiče. Asi i s ohledem na mou povahu vybrali ekonomickou školu. A to jsem byla docela ráda. Ve třídě se mnou byli jen 3 spolužáci a 29 spolužaček. Sice mi chvíli trvalo než jsem mezi ně zapadla, ale pak už si nemůžu na nic stěžovat. Vadil mi jen tělocvik. Ten jsme totiž měly vždycky dva ročníky všichni kluci dohromady.

Největší stud jsem pociťovala, když jsme měli jednou za měsíc plavání a já musela s klukama do sprch. Koupání mě bavilo, ale třeba přes léto jsem se vyhýbala koupalištím. Styděla jsem se za své tělo. Trošku mi narostla prsa, za což jsem mohla být sice ráda, ale dokud mě všichni brali jako kluka, bylo to pro mě nesnesitelné se někde ukazovat skoro nahá. Myslím, že holky ve třídě vycítily, že nejsem „ten pravej kluk" a že se mnou asi není něco v pořádku. Všichni někde randili, jen já pořád nic…

Po složení maturitních zkoušek jsem si užívala, i když už pracovně, poslední prázdniny a v říjnu jsem narukovala na vojnu. A právě těsně před vojnou, na jedné vesnické zábavě, jsem se poprvé přiznala jedné kamarádce, která se mnou chtěla začít chodit, že jsem na kluky. Hned jsem měla obavy, ať to hlavně nikde neříká, ať se to nikdo jiný nedozví. Obrečela to a vtisknula mi telefonní číslo a ať jí kdykoliv, když budu potřebovat pomoc, zavolám. Od té doby už jsem ji nikdy neviděla, ani jí nezavolala. Z doslechu vím, že už je vdaná. A pak jsem narukovala…


Na vojně jsem strávila rok a půl. Můj strach a obavy částečně vyrovnávala naděje, že tam narazím na někoho se stejným problémem, což se mi za celou tu dobu ale nepoštěstilo. Na druhou stranu jsem tam chytila „dobrýho fleka". Hned po přijímači jsem byla přeřazena na RTZ-tku (rota týlového zabezpečení) a umístěna na ošetřovnu jako sběrač raněných. Vojáci na ošetřovně měli zvláštní privilegia, nemuseli např. pokaždé na rozcvičku a docela úspěšně se i vyhýbali šikaně (i když v menší míře mě to neminulo).

Naučila jsem se tam brát krev, píchat injekce, převazovat a ošetřovat nejrůznější zranění. Jeden čas jsem vypomáhala i na zubním oddělení, a tak jsem se navíc naučila míchat plomby, sterilizovat nástroje a vozit se na zubním křesle. Taky vím, jak vypadá rozlitá rtuť, co se přidávala do plomb.

Na vojně jsem si také poprvé zkusila podat inzerát do ANNOCE Kluk hledá kluka a hrozně se těšila na odpovědi. Přišlo jich asi dvacet. Pečlivě jsem je rozčlenila na ty, co přicházejí v úvahu a na ty ostatní. Ovšem moje stydlivá povaha opět zapracovala, a já i přesto, že jsem slibovala odepsat na každou odpověď, neodepsala na žádnou. Najednou jsem nevěděla, co bych na té schůzce dělala a měla jsem z toho husí kůži. Ale nakonec jsem přeci jen na jeden dopis, který byl jako jediný ze stejného města, kde jsem sloužila, odepsala. Viděli jsme se pak asi jen dvakrát. Nebyl to můj typ a ani já jeho, nebylo o čem si povídat. To byla moje první zkušenost zkontaktovat se.


Po vojně jsem nastoupila do práce. S naší vesnickou partou (holky a kluci) jsme každý víkend někde pařili a já v té době začala pít. Kouřit jsem začala už na vojně. S pitím přišly deprese a výčitky svědomí. Vždy, když jsem byla opilá, musela jsem se někomu svěřit. A tak jsem se s tím, že jsem na kluky, svěřovala nejdřív holkám a potom i pár klukům z party. Jejich reakce byly super. Buď jim to bylo jedno (kluci) a nebo by mi hrozně rádi pomohly (holky). A tak jsem se dostala (asi 3x) s holkama i do pražských gay podniků. Jejich seznamovací snahy ovšem vyšly vždycky naprázdno.

Doma stále nic nevěděli. Bála jsem se to říct hlavně kvůli tátovi. Ten mi neustále říkal, že se mám chovat jako chlap a vytáčela ho moje nešikovnost a ubrečenost, později vystřídaná vzdorovitostí. A mě vadilo, že každý ode mě očekával úplně jiné vlastnosti, než jaké jsem měla. A ty věčné otázky „jestli už mám holku a kdy se ožením…"


V roce 1995 táta zemřel, a já dost propadla alkoholu (i když už jsem s ním měla problémy předtím). Ale teď jsem to rozjela ještě víc. Přes týden vzorňák, ale o víkendu ze mě bylo zvíře. Z tahů jsem se vracela k ránu a pak prospala celý den. Zašlo to tak daleko, že jsem párkrát byla pryč od pátku až do neděle. Pak jsem se z toho do středy dostávala a v pátek nanovo. Máma byla nešťastná z tátovy smrti a ještě víc ze mě. Vždycky mě prosila, ať se vrátím domů brzo, nebo ať aspoň pošlu zprávu, kde jsem. Brácha na mě taky tlačil, ať už toho nechám a vzpamatuji se. Ale mě to bylo všechno jedno.

Zpočátku, když jsem se opila, jsem na své problémy zapomínala, později jsem s ostatními opilci po různých hospodách začala rozebírat jejich problémy a pak i ty moje. Po jedné takovéhle akci jsem se vrátila domů, kde čekala moje mamka. Měla jsem pěkně lítostivou náladu, sedly jsme si a já jí všechno vyklopila, že nevím co se životem, jak dál, že jsem na kluky. Obrečely jsme to obě, mamka říkala, že s tátou něco tušili. A teď jsem jí v tom teda utvrdila a přidala o další starost navíc.



Bráška, protože podniká, koupil počítač a já si vymohla připojení k internetu a tím začala další fáze. Surfovala jsem skoro každý večer, bylo to jak droga. Nejvíc času jsem strávila na chatu, kde jsem buď vystupovala jako žena nebo se seznamovala s gayi. Proběhlo dokonce i pár schůzek, ale všechny po první skončily. Nikdy nešlo o sex, ale zjišťovala jsem, že tenhle typ mužů nebude asi to pravé. Při mém brouzdání jsem také jednou narazila na stránky o transsexualitě, nejdříve jsem viděla pár holek s penisy, a tak jsem začala dále pátrat a našla i české stránky.

Tady, když jsem četla příběhy ostatních holek, jsem si začala uvědomovat o jaký problém vlastně jde a že mám ten samý. Svěřila jsem se pár nejlepším kamarádkám, ale ty bohužel nevěděly, jak mi pomoci. A tak jsem pátrala dál, až jsem se dostala i na kontakt na MUDr. Hanku Fifkovou. Znala jsem ji už dávno z nejrůznějších časopisů, kde měla své pravidelné rubriky o sexu. A tak, po 31 letech hledání sebe sama, kdy už jsem si říkala, že takhle to už nejde dál, že to nikam nevede, jsem se rozhodla k ní objednat.


Bylo to o vánocích roku 2002. Poslala jsem ji e-mail a netrpělivě čekala na odpověď. Ta přišla v lednu s tím, že se mám objednat u sestřičky, a telefonní číslo. Moc dlouho jsem neváhala. Sestřička mě objednala na březen 2003. Byla jsem z toho dost nervózní, paní doktorka toho ze mě na první schůzce moc nedostala, jen že vím, že jsem transsexuální.

Napsala jsem svůj životopis a poslala jí ho. Na dalších schůzkách (konaly se tak po měsíci), jsme životopis pročítaly a povídaly si o něm. V dubnu jsem navštívila také první skupinku (setkání MtF a FtM u paní doktorky) a poprvé na vlastní oči viděla lidi se stejným nebo opačným problémem. Myslím, že mě to dost povzbudilo, protože dříve jsem si říkala, že ze mě nikdy pořádná holka být nemůže. Měřím 195 cm a v té době jsem vážila 105 kg. A tam jsem viděla vysoké, malé, i silnější holky a nikdy bych do nich neřekla, že žily předtím v mužské kůži. To mi dodalo sebevědomí, že když to zvládly ony, proč bych to nemohla zvládnout taky.

V květnu jsem dostala od paní doktorky seznam lékařů, ke kterým se mám objednat na různá vyšetření, která buď potvrdí nebo vyvrátí mou diagnózu. A já začala jezdit po doktorech. Začátkem června jsem oznámila doma, co podnikám a kam až chci dojít…..ke změně pohlaví. Koupila jsem si knížku o transsexualitě a dala ji přečíst mamce i bráškovi se švagrovou (už mají potomka, chci to stihnout dokud bude mimčo malý, aby nemělo problémy s mojí přeměnou). Pak následovala společně s mamkou návštěva semináře o transsexualitě, kde se dozvěděla další věci a mohla vidět i lidi se stejným problémem. Bohužel stále nechtěla uvěřit tomu, že chci podstoupit změnu pohlaví a doufala, že mě to ještě rozmluví nebo že si to rozmyslím.

Všechna vyšetření dopadla dobře a všichni lékaři potvrdili, že jde o transsexualitu. A tak jsem na konci června zahájila hormonální terapii. Na konci září jsem začala docházet na laserovou epilaci obličeje a depilaci celého těla. V říjnu jsem společně s mamkou a bráchou navštívila paní doktorku, která jim celou léčbu vysvětlila. Od ní teprve pochopili (mě asi nechtěli uvěřit), že jiná cesta, než operativní změna pohlaví není (teda co se mého případu týká). A tak jsem se začala připravovat na další fázi.


Tato fáze se nazývá RLT (real life test) zkouška opravdového, skutečného života. V této fázi jsem měla začít žít jako žena ve všech oblastech svého života. Z tohoto přechodu jsem měla hrozné obavy a nedovedla jsem si to vůbec představit. Jak mám žít jako žena, když tak ještě nevypadám? Co s vousy? Vždyť mě každý bude považovat za blázna? Dokážu to vůbec? Vydržím ten tlak okolí? Po dlouhém rozhodování, kdy na tuto fázi přistoupím, jsem se rozhodla, že se budu snažit maximálně seznámit okolí s tím, o co tady vlastně jde.

A tak jsem si připravila dopis, ve kterém sděluji, co mě v nejbližší době čeká a také v něm vysvětluji, co to vlastně transsexualita je. Pracuji na malém městě ve státní správě. Mám asi 40 kolegů a kolegyň, s kterými si většinou tykám. Rozhodla jsem se, že jim dopis rozešlu e-mailem. Spoluobčany na vesnici jsem se rozhodla informovat také dopisem, ovšem poněkud zkrácenějším.

Začala jsem 6.10. na matrice, kde jsem si dala žádost o změnu jména. 8.10. jsem si nechala od kamarádky zastřihnout vlasy a udělat lehký světlý melír. 10.10. jsem měla v kapse rozhodnutí z matriky. V práci už kolegyně dlouho špekulovaly, co se se mnou děje, že si nechávám narůst delší vlasy, že pořád někam jezdím a jestli nemarodím a pořád na mě tlačily a chtěly se dozvědět, co se děje. Když jednou vedoucí ze srandy řekla: "Á, von se chce nechat předělat na ženskou!", a všichni se začaly smát, začala jsem se smát i já, ale zároveň jsem pěkně zčervenala. Tentokrát jsem to ještě zahrála do autu, ale druhý den, když se ptaly znovu jsem jim řekla pravdu.

Nechtěly tomu věřit, ale dala jsem jim přečíst připravený dopis a pochopily to. Slíbily, že si to zatím nechají pro sebe. 15.10. jsem navečer rozvezla dopisy po naší vsi, ale ne všem, pouze těm, co mě trošku víc znají (zbytek jsem doufala, že si to mezi sebou poví). 16.10. jsem ráno rozeslala dopis v práci a čekala, co se bude dít. Kolegyně z oddělení mi přišly popřát hodně štěstí a přinesly mi mou první kytku. Pak jsem ještě dostala několik e-mailů, kde mi kolegyně i někteří kolegové přáli štěstí a pevné nervy v mém rozhodnutí. V poledne jsem si zašla nechat nastřelit mé první náušnice. 18.10. jsem navštívila kamarádku kosmetičku, ať mi trošku upraví obličej. 20.10. jsem přišla do práce oblečená jako žena. Bylo to utrpení, v práci ani moc ne, ale když jsem šla na oběd a pak nakupovat…

Chtěla jsem, aby se informace dostaly i k lidem, které sice neznám, ale často se s nimi setkávám. Proto jsem měla v kabelce fůru dopisů, které jsem pak rozdávala známým, co jsem potkala, nebo jsem je zanechala v obchodech, kam jsem nejčastěji chodila. Večer mi pak kamarádka kadeřnice opět upravila hlavu. Tentokrát celou obarvila na tmavší odstín. Druhý den jsem se totiž šla nechat vyfotit na nové doklady. 22.10. jsem si podala žádost o novou občanku. Tu jsem dostala 5.11. a hned i nový řidičák a technické průkazy. Pak začalo oznamování změny jména na ostatních úřadech.


Zpočátku jsem se této fáze hrozně bála, ale teď, po dvou měsících, už mi vystupování v ženské roli nevadí, sice někdy je mi líto, když se nějací puberťáci zasmějou, ale myslím si, že většina lidí už o mém problému ví, a tak nějak ho berou. A zatím (musím to zaklepat) jsem se s žádnou negativní reakcí nesetkala. Jak říkala paní doktorka – dva měsíce se o tom bude povídat a pak se soused vyspí se sousedkou a na tohle se zapomene. :)

Tak takhle zatím probíhá můj coming-out. Silvestr jsem přežila a dokonce jsem dostala s přáním štěstí a zdraví do nového roku i pusu od kamaráda. Má první. A těch prvních věcí bude doufám ještě přibývat.

Shlédnuto: 14161x    |    Komentáře: 2    |    Tipů: 4    |   
Translidé 2003-2020 | MAPA | on-line: 0 |        Creative Commons License