Láska ji zklamala „jednou pro vždy" a tak se spokojila žít s touto pacientkou jako sestra se sestrou, když už se jednou mají rády. Styk mezi dvěma ženami by se jí ošklivil a pacientka si ani víc nedovoluje než nějaké to políbení. Horší ovšem je, že pacientka už delší dobu bydlí v rodině své partnerky a matka, která o její skutečné pohlavní příslušnosti neví, se začíná zajímat, proč se nechystá svatba. Komplikací s úřady má pacientka i tak dost, např. nemá dosud obnovenou občanskou legitimaci, protože se bojí, že by narazila při výměně na námitky kvůli fotografii atd.

Otázka fotografií a fotografování je ostatně u transsexuálů také specificky vyhrocená. Jednak zde hraje roli jejich narcisticky zvýšený sebecit, jednak – při fotografování obnažených partií těla – stud, který je rovněž kontrérně orientován. Tak se např. shora uvedená cikánská ženská transsexuálka se s infantilní stydlivostí houževnatě fotografování bránila, když jsme potřebovali snímky pro naši dokumentaci. Její stud okamžitě povolil, když jsme jí nabídli, že snímek místo fotografky pořídí muž. Jinak si transsexuálové na své snímky značně potrpí.

Jeden náš mužský transsexuál si pořizuje řadu snímků samospouští, mezi jiným také snímek v ženském odění a s obnaženým genitálem, kde pohlavní úd je tak obratně maskován, že vzniká dojem ženského genitálu.

Tentýž pacient si nakonec – v dobré víře, že se dočká změny jména i operace – pořídil i navštívenky s ženským jménem a rozdával je svým známým. Na MNV svého bydliště navíc v záležitosti svého „přerodu" v ženu oznámil, že bude mít i menstruaci a bude moci rodit. K podpoření věrohodnosti svých slov si pak chodil kupovat menstruační pásky tak halasně, aby tato skutečnost nemohla ujít pozornosti ostatních kupujících v obchodě.

Je dále příznačné, jak ženské transsexuálky se křečovitě snaží pózovat na fotografiích v mužsky siláckém postoji: vyzývavé vytažení ramen, rohovnicky zaťaté pěsti a pokrčení v loktech, ponurý výraz obličeje. Mužští transsexuálové naopak se stylizují do titěrnosti, líbezného úsměvu éterické bytosti.

I jejich forma vztahu k partnerům či partnerkám je poznamenána touto kontrérní stylizací. Ženské transsexuálky jsou ke svým vyvoleným nápadně dvorné, galantnější než bývají skuteční muži. Dávají si záležet na květinových darech a překonávají se v ochotě brát všechny úkoly, nepříjemné problémy a svízele svých partnerek na svá bedra.

Zatímco tedy ženští transsexuálové zaujímají tento veskrze ochranářský a aktivní postoj ke svým protějškům, nechávají naopak mužští transsexuálové na svých partnerech, aby jejich zájmy za ně prosazovali. Sami se upejpavě drží stranou a přejí si, aby se jich někdo ujal. Demonstrativnost a afektace tohoto postoje přitom má funkci psychologického nátlaku na okolí – asi v tom smyslu, že hanba tomu, kdo tak neučiní.

S touto kontrérní autostylizací transsexuálů mužských i ženských se ostatně setkáváme i v jejich postoji k otázce homosexuality. Ačkoliv jsou vlastně sami reprezentanty této aberantní kategorie, mají k homosexuálům vysloveně odmítavý a štítivý postoj. Při jejich kontrérní identifikaci by totiž homosexualitu byli ochotni spatřovat spíše ve vztazích k heterosexuálním partnerům. Na toto subjektivní distancování od homosexuality upozorňuje u svých pacientů i H. Benjamin ve své monografii o transsexualitě.