Konkrétně se snaha mužských transsexuálů o „ženství" vyčerpává v křečovité snaze být vždy a všude dokonale upraveni, „upravenější než mnohé ženy", „dělat ženám čest" nebo alespoň nedělat jim hanbu. Tímto infantilním logickým přemetem staví transsexuálové zároveň celou záležitost světu před oči tak, jako by to bylo nějakým jejich daným posláním a oni jen jeho poctivými vykonavateli. Ženští transsexuálové si zase podobným způsobem dávají záležet, aby ztělesněním rytířskosti překonávali své mužské vzory, na nichž zůstávají takto kýčovitě závislými.

Tento talent ke kopírování, k infantilní imitaci by snad mohl připadnout v úvahu jako klíč – nebo skromněji jako jeden z klíčů – k záhadě transsexuelního fenoménu. Celý jev výrazně připomíná dětinský sklon chtíti to, co se dá okoukat u souseda, bez ohledu na adekvátnost předmětu tohoto žárliveckého obdivu. Zdaleka jistě nemůžeme celý jev redukovat na pouhý Penisneid nebo Vaginaneid.

Transsexuelní identifikace ostatně začíná u oblečení a složka anatomického vzhledu se do ní postupně zaintegruje až později. Celoživotní pošilhávání infantilních osobností po druhých vzorech je důsledkem jejich usilovně maskované vnitřní nesamostatnosti a bezradnosti, jakož i chabosti jejich krátkozraké, katathymně mezerovité a hlavně skotomizované logiky.

Infantilní kořeny transsexuelní identifikace se koneckonců dají názorně vysoudit přímo z interpretace, do které prakticky každý transsexuál svou anomálii spontánně a nezávisle jeden na druhém zaklel: „omyl přírody"!

Toto „credo" je především školským případem laciné konfabulace, nepostrádající rafinované dětské jednoduchosti a tím i účinnosti. Je až překvapivé, jak jejímu sugestivnímu vlivu lehce podléhají i renomované kapacity, jak o tom svědčí leckteré zmínky z odborné literatury. Pseudologicky odvážný a až báchorečně podbarvený výrok o „omylu přírody" nemá daleko k „zázraku", k infantilem oblíbené mystice, ale i k mystifikaci. Alibismus tohoto transsexuálního „axiomu" o omylu přírody je snad pro infantilní mentalitu nepříznačnější. „já ne-to jiný" – zůstává hlavním zřetelem, který si infantil nepřestává nikdy hlídat při svém neustálém strachu před odpovědností na jedné straně a bytostným sklonem k pošetilým bláhovostem na straně druhé.