V případě mužského transsexuála byla provedena amputace penisu a vytvořena neovagina, varlata byla přemístěna do dutiny břišní. Z kůže skrota byla vytvořena imitace labia maiora. Pacient byl pak ponechán na dlouhodobém podávání ženských hormonů.

Dlouhodobá hormonální terapie ve smyslu podpory kontrérního pohlavního uzpůsobení jistě nemůže být prodlužována donekonečna. Vzniká otázka, jak se bude stav pacientů vyvíjet dál, jakmile bude muset být tato terapie vysazena.

K tělesnému stavu pacientů našeho souboru, jaký byl před operací a jaký je u pacientů neoperovaných, možno říci, že je normální, bez příznaků hermafroditismu, hormonálních nebo zjistitelných genetických odchylek. U jedné ženské transsexuálky bylo sice vysloveno podezření na syndrom „Stein-Lowenthalův", od probatorní laparotomie bylo však upuštěno, takže se nelze s určitostí vyjádřit. Snad by se dalo u některých ženských transsexuálek mluvit o určité hrubosti obličejových rysů, ale to lze zatím brát jen jako eventuelní příznak, hodný dalšího specifického sledování na větším souboru.

I když veškeré toto terapeutické počínání směřuje k posílení kontrérního, ženského nebo mužského, protipolu skutečného, normálně jednoznačně sexuálně diferencovaného jedince, neměli bychom přehlédnout jednu důležitou okolnost, a sice, že postulát ženství či mužství u transsexuálů se týká spíše jen jakéhosi pseudoženství či pseudomužství, které se skutečným mužstvím a ženstvím má dosti málo společného.

Asi jako kdyby si někdo chtěl udělat mateřskou řeč z franštiny metodou vyslovování s ucpaným nosem, ale mluvil přitom dále českými výazy. Neúspěch by pak řešil zdokonalováním nasolalie, aniž by si připouštěl úskalí francouzské gramatiky. Tato tragika transsexuálů je osudová tím, že se nedokáží ambice, zdomácnět na cizí půdě vzdát ani za cenu života.

Vysvětlení můžeme hledat v tom, že – jak někteří autoři zdůrazňují – je záležitost subjektivního vědomí příslušnosti k určitému pohlaví po druhém roce života už jednou provždy dána a nelze ji od té doby již nijak konvertovat. Toto by na druhé straně bylo i zárukou, že případné obavy o psychické nakažlivosti transsexualismu jsou prakticky bezpředmětné. Nehrozí nebezpečí lavinovitého, ale ani žádného jiného šíření tohoto nežádoucího společenského jevu pro případ, kdyby snad odpadly právní překážky. V tomto směru mohou starosti právníků zřejmě klidně odpadnout, což ovšem právní problematiku transsexualismu zjednodušuje jen nepatrně.