Nový pohled na genitálie a gender

Tendence řešit nejrůznější tělesné nedostatky chirurgickou cestou má dlouhou tradici. Bernice Hausman ve svém pojednání o počátcích plastické chirurgie popisuje střet mezi lékaři, k němuž došlo v otázce etických aspektů "estetických zákroků".

První číslo časopisu Plastic and Reconstructive Surgery z roku 1946 přineslo rozdělení na šarlatány a zodpovědné lékaře oprávněné nabízet schválené služby pod názvem "rekonstrukční či korektivní chirurgie". Vzápětí se objevil názor, že zákroky plastické chirurgie by bylo možné provádět rovněž za účelem "zlepšení psychického stavu a to i v případech, kdy nejsou z fyziologického hlediska bezpodmínečně zapotřebí".

Hausman podrobuje analýze projevy, které předsedové asociace plastických chirurgů pronášeli na výročních setkáních a z nichž vyplývá, že plastičtí chirurgové se čím dál tím častěji "odmítali spokojit pouze s pacienty, kteří vyhledali jejich pomoc v důsledku nehody (...) a s pacienty trpícími vrozenými tělesnými vadami".

A tak se zrodil podobor plastické chirurgie zvaný "kosmetická chirurgie", která si klade za cíl upravovat tělesné dispozice tak, aby odpovídaly ideální představě pacienta či pacientky. Kosmetičtí chirurgové také změnili definici těl, kterým jsou určeny jejich služby.

Jeden z výchozích předpokladů kosmetické chirurgie zní, že plastická chirurgie by mohla a měla nabízet nedokonalým jedincům příležitost dosáhnout normálního vzhledu, neboť kritéria, která společnost uplatňuje v otázce vzhledu, není možné a ani žádoucí změnit. V důsledku nabízených služeb se však definice normality změnila, čímž byl původní předpoklad vyvrácen.

Plastičtí chirurgové "posunuli hranice kategorií ,normální vzhled´ a ,nenormální vzhled´ a to tak, že první kategorie se zúžila, zatímco druhá se rozrostla". Zmizel i rozdíl mezi "normálním" a "ideálním", a přestože plastičtí chirurgové tvrdili, že popisují normální stav, ve skutečnosti propagovali stav ideální.

Socioložky Diana Dull a Candace West analyzují způsoby, jakými kosmetičtí chirurgové zdůvodňují provádění chirurgických zákroků, jež jsou ve své podstatě volitelné. Tyto volitelné zákroky jsou chirurgy interpretovány jako normální a přirozená snaha o nápravu rysů, které jsou z objektivního hlediska vadné. Z tohoto pohledu nejsou kosmetické zákroky ani tak luxusem nebo investicí, jako spíše nezbytnými zásahy.

Dull a West rovněž zmiňují, že chirurgové i pacienti, kterým pokládaly své otázky, "hovořili o technicky zcela normálních rysech jako o ,vadách´, ,defektech´, ,znetvořeninách´ a ,nedostatcích, které se dají opravit´. Začneme-li lidské tělo vidět jako "volající po nutné opravě", budeme náhle vnímat příslušný chirurgický zákrok jako "morální imperativ".

Z feministického pohledu je zjevné, že ani před nožem si muži a ženy nejsou rovni. Upřednostňování jednoho z genderů (mužského) vede zároveň i k upřednostňování mužského těla. Ženské tělo je "upozaďováno" a tudíž se častěji stává terčem různých zlepšovacích kampaní. Jazyk, s jehož pomocí plastičtí chirurgové patologizují obyčejné ženské tělo, studovala například Kathryn Morgan: "problematické oblasti", "nevzhledné výčnělky", "nedostatečné poprsí", "nehezké nahromadění tukových buněk".

Ženské tělo je pouze "potenciálem, jakousi nezpracovanou surovinou, která je následně vykořisťována s cílem dosáhnout žádoucího vzhledu, erotické přitažlivosti, lepší schopnosti postarat se o potomstvo a vyšší plodnosti". Morgan tvrdí, že kosmetická chirurgie pojímá ženské tělo jako objekt určený pro druhé a nikoliv jako důležitý, seriózně braný objekt určený pro praktické uplatnění.

Analýza, kterou provedla Bernice Hausman, jde dokonce ještě dál než hlasy kritiků, kteří v utlačování žen spatřují výsledek úsilí kosmetických chirurgů zaměřeného na ženské tělo. Autorka zde dochází k závěru, že i samotný gender je produktem plastické chirurgie. Toto tvrzení doplňuje mou tezi z druhé kapitoly, která zní, že gender je výsledkem současného chápání intersexuality.

Ve svém komentáři k počátkům transsexuality pak Hausman tvrdí, že "nikdy nepochopíme, jakým způsobem ovlivňuje genderový systém technologický pokrok, pokud nebudeme zároveň zkoumat i dopad zmíněných praktik [tzn. postupů plastické chirurgie] na genderový systém samotný".

Ženy (a do určité míry i muži) se obracejí na chirurgy s cílem získat takové tělo, které by co možná nejlépe odpovídalo jejich genderové příslušnosti, a translidé se na ně obracejí s cílem získat tělo, které by co možná nejlépe odpovídalo genderové příslušnosti jejich mysli.

Vezmeme-li v úvahu tyto uměle vytvořené potřeby spolu s tendencí vynucovat si příslušnost k jednomu či druhému genderu, jistě začneme chápat, proč se v případě intersexuálních dětí s odlišnými (nebo chybějícími) genitáliemi sahá k chirurgickému řešení.