Zajímavým elementem Takarazuka revue je věčné mládí jejích hvězd. Herečky které dosáhnou věku 35 let (případně pokud se vdají) musejí odejít. Zde je možno nalézt paralelu v pro muže přitažlivých, věčně mladých bishonen, kteří jsou také vždy prezentováni jako androgynní. Bishonen se obvykle popisují jako více či méně pasivní partneři starších mužů, zatímco otokoyaku, vyzařující podobný druh mladé, androgynní krásy, se představují jako aktivní partneři svých jevištních milenek. Mužské homosexuální praktiky se mj. nazývají „shudo" – „cesta mládí/mladých".

Divadlo kabuki založila Okuni kolem roku 1603. Původně se měla stát miko, kněžkou v chrámu, příležitostně se propůjčující prostituci. Na březích řeky Kamo v Kjótu začala svoje onna-kabuki, ženské kabuki, představení, která mohla vyústit v sexuální nevázanost. Její show byly stále vybroušenější a onna-kabuki se proměnilo v Okuni-kabuki, které se těšilo enormní popularitě mezi kjótskými obyvateli. Na počest Okuni byla na břehu řeky postavena socha, která ji vyobrazuje převlečenou do šatu samuraje, doplněného meči.

Mezi její nejslavnější představení patří jedno, ve kterém má, převlečená za hezkého muže, dostaveníčko s prostitutkou. Když se šogunát začal znepokojovat městskou nemravností, s níž byla tato forma kabuki spojována, byl v roce 1629 vydán zákaz vystupování žen na jevišti (Chalmers, 2001, Wieringa, 2001). Proto postupně začalo dominovat wakashu kabuki s mladými herci a postupně se vyvinulo v mužské kabuki, které se zachovalo do dnešních dnů. Zdánlivá akceptace prolínání genderů, která se objevuje ve fiktivním světě divadla, neznamená, bohužel, totéž ve světe skutečném.